Terezínská Fruta: když modré mračna tančí nad komínem starého pivovaru
Pohled z Horní vodní brány (HVB) směrem na východní okraj Terezína odhaluje jiný svět, než jaký znají turisté přicházející k Malé pevnosti. Stará průmyslová dominanta – komín někdejší Fruty – se tyčí do nebe jako tichý svědek minulosti, která voněla ovocem, párou i chmelem. Málokdo ví, že Fruta nestála vždy jako výrobna marmelád a zavařenin. V původním záměru šlo o Schwarzenberský pivovar, postavený pro zásobování pevnosti i civilního obyvatelstva. Historie se tu psala z cihel, dřeva a vody z blízké Ohře.
Z perspektivy HVB, zvláště v podvečer, kdy se nad městem valí modrá noční mračna, působí celá scéna až surreálně. Industriální struktura komína kontrastuje s dramatickou oblohou, jakoby se chystala každou chvíli ztichnout do věčnosti. Terezínský komín, dnes nefunkční a zčásti zarostlý, se přesto stal neodmyslitelnou součástí terezínského horizontu – majákem v krajině, která byla mnohokrát přetvářena, pustošena i znovu stavěna.
Ve Frutě se v dobách normalizace zpracovávaly tuny jablek, švestek a třešní. Dnes je budova většinou opuštěná – místy zarostlá, jinde částečně pronajatá drobným firmám. Ale právě to jí dodává specifickou melancholii. Pro pamětníky z Terezína je však stále „pivovarem“, protože tu duch minulosti přetrvává i po přejmenování.
Z Horní vodní brány, která byla dříve střeženým přechodem mezi pevností a vnějším světem, dnes proudí jen vítr. A výhled? Ten se mění s každou hodinou. Někdy oranžové západy slunce v pozadí komína, jindy temně modrá mračna, která jakoby skrývala příběhy, které zde zůstaly nevyřčené.
Terezín, město vojenské kázně i civilní hrdosti, má své industriální srdce. A právě Fruta, ten starý pivovar se svým osamělým komínem, je jedním z míst, kde se čas na chvíli zastavil. Může být smutné, může být poetické – ale nikdy není prázdné.
