Jak jsem se stal romantikem

Jak jsem se stal Exisencionálním romantikem

Být romantikem, je zcela možné – ale má to různé podoby a intenzita romantismu, také různé formy a tvary. Když opomenu můj romantický vývoj, jako dětství, dospívání a jeho komplikované podoby – které jistě popíšu v budoucnosti v jiném médiu, třeba elektronické knize anebo v úplně klasické knize, zmínil bych poslední dvě stádia, toho, jak se romantizovat, jak být na cestách a jak se dají ty cesty technicky zvládat po finanční stránce.

Předposledním takovým stádiem bylo někdy v letech 2004 – 2010, když jsem jedinou formu romantického cestování, dle technickým možností, spatřoval v ježdění autostopem a ježdění vlaky. To druhé ostatně, probíhalo během celého života – a i po profesní stránce. Rok 1994, status: průvodčí osobních vlaků na všech trasách vedoucích z České Lípy, bylo jich celkem 5.

Zkrátka tento stav se prolínal celou mou epochu a ve zmíněných letech 2004 – 2010, to byl příjemný prostředek přepravy, nemajíc auto a žijíc v hlavním městě. Jezdil jsem vlakem tam a zpět, kam se dalo. Ústecký koridor, Morava, Slovensko, Ukrajina. Vždy jsem připravil nějakou tu cestu, sbalil batoh a odjel. Vozil jsem s sebou pravidelně, zápisník, tužku, anglický výkladový slovník, nějakou beletrii v italštině.

Psal jsem anglický deník, denně až 20 stran – učil jsem se tak anglicky, využíval jsem každou chvilku. Četl jsem italsky a dělal výpisky. Občas mi někdo zavolal a žádal pro mě překlad z nebo do italštiny. Tak jsem většinou sednul nazpět na vlak a jel. Buď jsem práci, jako překladatel a lektor měl v Praze anebo, když jsem odjel na nějakou jednodenní výpravu, tak jsem se stihnul vrátit a práci vždy udělat včas anebo to celkem dobře vycházelo tak, že při delších cestách mi lidi volali akorát, když jsem se vracel anebo jim řekl, že to pár dní potrvá.

V Praze, jsem pak jako překladatel, vydělal např. 10000 Kč za 3 dny a mohl jsem jet vesele zase dále. Co jsem vydělal, to jsem utratil za vlaky, ubytování (pokud jsem nespal zrovna venku). Ano tahle forma cestování mi vyhovovala a byla hodně závislá na zdraví ale také na mé peněžence. Musel jsem unést batoh, umět přespat venku, probudit se zdravý a fungovat další den. V létě to bylo snadné, v jiné roční doby se ale časem ukázalo, že už to odnáším na zdraví. Bylo mi skoro 30. Po nějakém čase se objevila celková únava materiálu a nosit batoh a probouzet se ráno prochladlý, už s sebou neslo jistý diskomfort, který mě nutil se vracet, čím dále jsem jel, tím častěji domů – se zrehabilitovat, ale spíše uzdravit.

(Malé přenosné notebooky v té době teprve začínaly a nebyly úplně nejlevnější. Až za čas, se situace změnila. Na jeden takovýto notebooku právě píšu ze své mobilní kanceláře – je květen 2019)

Přidaly se za čas i nějaké nesnášenlivosti na potraviny a tak jsem to zkrátka zabalil. Koupil jsem si po letech zase auto a tak nějak jsem různě kombinoval: auto-vlak, auto-pěšky. Spaní vlak, spaní auto, spaní hotel…

Změna nastala až o nějakých cca 6-7 později, když jsem již nepracoval, jako překladatel ale jako vedoucí překladatelské agentury. Koupil jsem si také starý ojetý obytný vůz za 100.000 Kč a tento čin mi vyřešil prakticky skoro vše. No, bydlet v obytňáku není pokaždé med. Jednou je venku příliš zima a člověk musí hodně topit, což nese s sebou některá negativa. Jindy je venku zase hic a v autě se nedá vydržet. Ideálních je tak maximálně pár týdnů v roce, ale i tak se to dá a člověk, když má ještě navíc nějaký ten byt, (což jsem prvních 6 let bydlení v autě vůbec neměl – stále jsem zaujímal status chudého překladatele), tak se to dá slušně prokombinovat.

Dneska to dělám tak, že obytňák někde stojí a já se vracím do své garsonky ve Šluknovském výběžku (tedy skoro tam), vlakem (mám slevovou kartičku a cesta stojí pár korun). Tam se zregeneruju, vidím se s přítelkyní a za pár dní, jí zase, k její nelibosti, náhle opustím, abych jel dále za obzor.

Zkrátka, toto je stav posledních pár let ale hlavně posledních pár měsíců. Nemám obrovské ambice jezdit někam opět do ciziny. Snad, co z ciziny zůstane, je jarní Itálie a možná v létě do Polska na Balt. Ostatní ambice, jsou již naplněny, a co jsem hledal daleko za hranicemi státu, se nakonec nejlépe hledá tady v Čechách. Člověk si pro to jen musí udělat podmínky.

Pravda, je taková, že ne všechny detaily, mohu v této kapitole dopodrobna rozepsat, ale rád bych to jednou udělal. Takže nashle příště !