Okolí pevnosti Maghera v mlhavějším ránu…

Okolí pevnosti Marghera v mlhavějším ránu

Zapomenutý kout laguny, kde dějiny šeptají podél vody

Brzké ráno. Mlžný opar pomalu stoupá z příkopů, které obepínají starou rakouskou pevnost Forte Marghera. Ticho narušuje jen vzdálené houkání vlaku a křik racků, kteří se hádají o zbytky z nedaleké tržnice. Dívám se na okolí, jak se probouzí – ale ne hlučně, spíš jaksi zdrženlivě, se studenou pokorou.

Pevnost, postavená v 19. století jako součást benátského obranného systému, dnes stojí mezi světy. Na jedné straně Mestre – chaotické, silniční, rušné. Na druhé straně laguna, kam z oken kaváren v Benátkách lidé ani netuší, že právě tady – kousek odsud – spí v zeleni jedno z posledních míst, kde se čas rozpadá a ticho má vlastní hlas.

Mlhou k průsečíku epoch

Stojím u železné brány, která je napůl otevřená. Uvnitř jsou kasematy, sklady střelného prachu, zrezivělé kanystry a zdi, na kterých porost mechu vytváří malou botanickou mapu stoletého rozkladu. Každý krok po vlhké cestě zanechává stopu. Ale zároveň je to místo neuvěřitelného klidu. Tady člověk nečeká turisty, tu se setkává s minulostí v její nejtišší formě.

V dálce, přes kanál, se mihnou postavy rybářů. Netuší o mně, já zas nevím, co vytahují z vody. Ale všichni tu nějak přirozeně patříme, jako by ranní mlha nastavila mezičas – bez potřeby mluvit.

Pevnost jako kulturní stín

Forte Marghera je dnes často využívaná pro kulturní akce, improvizované koncerty, sochařská sympozia. Ale v tomto čase – ještě před devátou – je to jiný svět. Prázdný, vlhký, skutečný. Občas projde mladý pár s kávou v ruce. Občas pobíhá pes. Všude je slyšet kapání vody, šum stromů. Vzduch je sycený pachem listí a rezavého železa.

Díky mlze mizí Mestre v dálce. A v tu chvíli – snad právě proto – Forte Marghera vypadá jako benátský sen naruby. Ne z pohlednice, ale z deníku bývalého vojáka, z básně zapomenutého cestovatele.