Napadla mě taková verze na známou báseň, tak Ti jí posílám…třeba díky ní zjistíš ty..je to jeden z mých trochu zvláštních koníčků…tedy ty zbylé jsou běžné…co baví tebe?
Za trochu lásky šel bych světa krajšel bych světa…kraj a bosý…jako žebrák..co o trochu lásky prosí:o)))…prosí v otrhaném šatu, v rezavém čase brnění…cítící vnitřní zranění…ale v srdci stále mlád…věří, že bude mít rád…věří v krásu růží i když trny mají…věří, že zítřky mu dají tu, co mu dlouho tají…věří, že spatří, to co duše hledala, a z jeho zimy probudí se do jara😊
Zrovna jsem se vrátil z „štace“, takový taky světa kraj. Jo, tohle mě přesně baví, vracet se ze světa kraje anebo tam jet – přesně ta cesta. Vrátím se z jedné a už vidím tu druhou, a než se na ní dostanu, za pár dní mi to tady zase vše zevšední a zase se pak už tolik netěším. Jo, návraty a odjezdy, to je pro mě nejsilnější adrenalin.
Tj. prchat ve vypjaté chvíli, kdy už tady pukám přepětím a pak se to všechno uvolní, anebo pak návraty, kdy ho co nejdéle oddaluju a pak se náhle na noc vydám zpět. Ty cesty na noc, jsou vůbec nejzajímavější, nejvíce ulevující a magické. Tak pochopilas? zřejmě věčná cesta…
