SLUNCE VYŠLO NAD HORY
Z nádražní bibliotéky v Bohušovicích nad Ohří
Na zdi visí jízdní řády,
v kapsách prach a v očích ticho.
Přes koleje kráčí stín,
co čeká na vlak – jako kdysi všechno.
Slunce vyšlo nad hory,
průvodčí si zapisuje verš.
Vlečka dýchá ospalostí,
v knihovně tiká slovo „teď“.
Jsou tu knihy s ohnutými rohy,
čtené ve vlaku mezi Litoměřicemi a světem.
Záložky z účtenek, otisky rtěnky,
poznámky psané nervózním písmem.
Bibliotéka na nádraží,
kde se poezie neskládá z metafor,
ale z výhybek, loučení a čekání,
z rozhovorů, které nikdy nezačaly.
Vlečka do ticha
Zpráchnivělá tabule s nápisem „Na čas“
se kývá ve větru jako starý nápad.
Nikdo tu nevystupuje, nikdo tu nenastupuje.
Jen holubi znají rozvrh zpoždění.
Vlečka vede do ticha.
Za nádražím už jen beton,
a v něm vyrytá báseň:
„Vlak, co měl přijet, už nikdy nepřijede.“
