Unikátní muzeum nádraží v Dubí: Sudetoněmecké ozvěny a příběh jednoho financa
Město Dubí v Krušných horách je dnes známé především díky své porcelánce, lázeňství a blízkosti německé hranice. Málokdo však ví, že zde vzniklo svérázné soukromé muzeum nádraží, které není jen sbírkou cedulí, výpravčích píšťalek a starých jízdenek. Je to místo, které vyvolává otázky o identitě, paměti a dědictví Sudet. A to především díky osobnosti jeho zakladatele.
Majitel, který vrací jména městům
Tento zapálený sběratel a pamětník si nehraje na politickou korektnost. Ve své expozici nepoužívá české názvy měst jako Litoměřice, Teplice nebo Jirkov. Místo toho zní v jeho řeči i textech výhradně jejich předválečné německé názvy – Leitmeritz, Teplitz-Schönau, Görkau. Nejde přitom o provokaci, jak by si někdo mohl myslet, ale o promyšlený návrat k době, kdy nádraží v těchto městech skutečně nesla tato jména. Majitel se netají tím, že pro něj železnice a místní dějiny nejsou oddělené od paměti vysídleného obyvatelstva a že v jeho pohledu je sudetská minulost součástí české přítomnosti, nikoli její hrozbou.
Potomek „financa“ z Masarykovy první republiky
Příběh muzea se však proplétá i s osobní historií jeho zakladatele. Jeho dědeček byl totiž finanční strážník – tzv. financ – nasazený v pohraničí po vzniku Československa. Tehdejší vládní garnitura v čele s Tomášem G. Masarykem měla zájem na upevnění státní autority v převážně německy mluvících Sudetech. Právě finanční stráž byla jedním z nástrojů, jak novou státnost „zviditelnit“ v terénu. Role financů ale často působila jako rozbuška – nejen že se účastnili potírání pašování a dohledu nad hranicemi, ale i komunikovali jazykem a způsobem, který místní Němci chápali jako nepřátelský zásah do tradičního života.
Tento historický kontext zakladatel muzea nezamlčuje. Naopak. Ve svých výkladech často připomíná dvojlomnost první republiky – obdivovaného státu, který však nedokázal plně integrovat své německé obyvatelstvo. O to větší váhu má jeho rozhodnutí dnes německé názvy měst nejen tolerovat, ale aktivně je znovu používat.
Víc než jen výstava
Muzeum nádraží v Dubí tak není pouhou sbírkou železničních artefaktů. Je to živý pomník dialogu i střetu kultur, historického odkazu i osobní identity. Není zde nic z normalizačního sentimentu. Místo toho návštěvník vstupuje do prostoru, kde čas plyne po kolejích paměti a kde každá stanice nese své původní jméno.
