Cestování, poznávání, historie, poznámky

Zajímavý názor:

„

@vagicz1226

před 4 lety Už jsem to někde psal… napíšu to znovu… Každý jsme jiný… jsme lidé, nejsme rohlíky. Když čtu zpovědi pamětníků a čtu jich mnoho, tak i Češi z té doby vypráví tom, že Němce z pohraničí vyháněli ti, kteří tam nikdy předtím ani nebydleli. Přijeli odněkud, vyhnali Němce, vzali si jejich majetek a odjeli zase domů, říkalo se jim zlatokopové. Druhá část byli ti, kteří šli vyhánět, aby u toho byli viděni a tím si zlepšili svůj kádrový profil, protože sami měli z války máslo na hlavě. Jen nepatrnou část lidí hnala touha po pomstě. Když byli lidé, kteří v lágrech přišli o všechny blízké, první, na co máte vážně chuť těžko bude jít vyhánět ty, co s tím nemají nic společného. Třebas u nás na vsi zůstali Němci i po válce. Část jich odešla, část byla odsunuta, někteří zůstali a část jich byla dovežena, když je hnali ze Slovenska… jenže cestou někomu došlo, že v šachtách kolem Zbůchu atd. taky bude muset někdo pracovat. Ti Němci, co u nás na vsi zůstali byli normální lidé, se svými dobrými stránkami i zápory. Jsem ročník 1988 a pamatuji si, že se u nás na vsi mluvilo stále německy, ještě po roce 2000. Sice to nebyla ta klasická němčina, ale spíš jakési nářečí. I já mám v rodině ty, kteří se z druhoválečného lágru nevrátili nikdy zpět… přesto by mě nikdy nenapadlo, že by za to nesla vinu polovina mých sousedů z dětských let… Podle rovnice, kterou vidím tady v komentřích, vlastně zjišťuju, že by nějaký Brit měl znásilnit mou osmiletou dceru, protože nedávno v Anglii chytli českého pedofila, který tam znásilnil osmileté dítě. Jsme Češi, hrdý, ale malý národ… a malé národy dostávají od těch větších sem tam pěkně na frak. Strašně by nám slušelo, už s ohledem na padlé na obou stranách, kdybychom tyto věci neviděli jen jako černé nebo bílé. Ano, zločinci měli být potrestáni… ale byla i řada těch Němců, kteří Čechům pomáhali celou válku. A ať nám dějiny předloží cokoliv, žádný cizí národ se k nám zachoval tak brutálně, jako mnohdy my sami k sobě.

„

Alenka, něžná dívka s velkýma modrýma očima a copánky jako ze staré pohádky, by nejraději celý život zůstala doma. Svět za zdmi jejího otcova domu jí připadá nebezpečný a plný tajemství. Zvláště pak Terezín, pevnost na severním okraji království, jí nahání hrůzu.

„Maminko, proč musíme do toho strašidelného Terezína?“ ptá se Alenka, zatímco si nervózně otírá dlaně o sukni. Její matka se usměje a pohladí ji po vlasech. „Alenko, neboj se, nic se ti nestane. V Terezíně je sice trochu sychravo a mlha tam bývá hustá jako hrášková polévka, ale je to krásné místo s dlouhou historií.“

Alenka však nevěří matčiným slovům. Vždyť všichni říkají, že v Terezíně straší. Že se tam potulují duchové těch, kteří v pevnosti zahynuli. A ta mlha… co se v ní asi skrývá? Možná nějaký strašlivý přízrak, který ji popadne a odnese do neznáma.

„A co když tam potkám nějakého ducha?“ zeptá se Alenka s třesoucím se hlasem. Matka se znovu usměje a obejme ji. „Milá moje, duchové neexistují. To jsou jen pohádky pro malé děti.“

Alenka se však ani trochu neuklidní. Představuje si, jak se plíží temnými chodbami pevnosti, jak se za každým rohem objeví nějaký strašlivý přízrak a jak ji pronásledují děsivé zvuky.

Když konečně dorazí do Terezína, Alenka se schová za sukni své matky a neodvažuje se ani vystrčit nos ven. Hustá mlha zahaluje pevnost do tajemného šera a Alence se zdá, že slyší šustění listí a vzdálené nářky.

„Vidíš, maminko?“ zašeptá Alenka. „Řekla jsem si, že tady straší.“

Matka ji opět utěšuje a snaží se ji přesvědčit, že se nemá čeho bát. Ale Alenka nevěří. Strach ji paralyzuje a nedovolí jí užít si krásu tohoto historického místa.

A tak Alenka odchází z Terezína s pocitem úlevy, ale zároveň i s velkým zklamáním. Přála si, aby se nebála, aby mohla objevovat nové věci a zažívat dobrodružství. Ale strach ji drží v zajetí a nedovolí jí být šťastná.

Na sever od Prahy se tyčí impozantní pevnost Terezín, jejíž vznik se datuje do období vlády Josefa II. Habsburského. Primárním cílem výstavby Terezína byla kontrola obchodních cest a strategicky důležitého okolí Prahy. Stavba Terezína započala v roce 1780 a podílelo se na ní na pět tisíc dělníků. Terezín dodnes stojí jako němý svědek historie a láká návštěvníky svou jedinečnou architekturou a tajemnou atmosférou.

Od osvícenského panovníka k impozantní pevnosti

Josef II., osvícený panovník Habsburské monarchie, zanechal po sobě nesmazatelnou stopu nejen v politice a ekonomice, ale také v architektuře a urbanismu. Jedním z jeho nejvýznamnějších stavebních počinů je bezesporu pevnostní město Terezín, které se nachází na sever od Prahy.

Strategická poloha a důvody výstavby

Terezín nebyl vybudován jen tak náhodou. Jeho umístění bylo pečlivě vybráno s ohledem na jeho strategický význam. Habsburská monarchie v té době čelila vzmáhající se脅bě (threat) ze strany Pruska, a proto bylo nutné posílit opevnění hranic. Terezín měl sloužit jako klíčová pevnost chránící nejen obchodní cesty, ale také samotnou Prahu.

Moderní pevnost s důrazem na hygienu

Výstavba Terezína započala v roce 1780 a jednalo se o logisticky náročný projekt. Na stavbě se podílelo na pět tisíc dělníků, kteří pracovali podle plánů francouzského inženýra de Lafontaine. Terezín se tak stavěl na základě nejnovějších vojenských poznatků a jeho hvězdobranná dispozice byla v té době novinkou.

Terezín dnes

Ačkoliv původní vojenský význam Terezína pominul, město rozhodně není mrtvým místem. Naopak, v posledních letech se Terezín stal vyhledávaným turistickým cílem. Návštěvníky láká nejen jedinečná architektura pevnosti, ale také její tajemná atmosféra. Terezín nabízí celou řadu památek, muzeí a expozic, které seznamují návštěvníky s bohatou historií tohoto města. Ať už vás zajímá vojenská historie, architektura, nebo osudy lidí, kteří Terezínem prošli, toto město vám má rozhodně co nabídnout.