Tahle ještě nedávno celkem běžná věc, staré jízdní řády, dneska už taky zcela jistě téměř všude zmizelo. Na mapě si člověk našel nejprve příslušné číslo trati, po které chtěl jet a pak jej vyhledal v jízdním řádu – např. trať číslo 080… Samozřejmě musel zohlednit veškeré poznámky a výjimky k tomu vlaku se vztahující.

Když chtěl pak cestující tu informaci od průvodčího ve vlaku, měl ji také dostat… neexistovali mobily, natož nějaké aplikace, jsme v hlubokých devadesátkách a dále… průvodčí musel vše rychle najít v jízdním řádu. Odměnou se mu pak za to dostalo, když o nočních spojích si někde v tom vlaku zařádil s cestujícími ženského pohlaví…

Pokud přijedete do Benešova nad Ploučnicí – tak tam právě tyto řády ještě naleznete. V Benešově je toho k nalezení vůbec více…

Jedná se o staré jízdní řády, nebo resp. starý systém. Dnešní „mládež“ by v tom zřejmě asi už moc neuměla hledat. Tyto jízdní řády byly paralelou papírových jízdních řádů, které měl v povinné výbavě i každý průvodčí – v takové příruční kabelce, kde byly také průštipky, trhačky apod.

Tyto válce je však měly vyskládané nad sebou namísto po listech řazených jednotlivých stran v daném knižním jízdním řádu. Ty knižni, co s sebou pak nosil průvodčí, byly pak jediným spolehlivým zdrojem informací, které mohl podávat cestujícím. Samozřejmě vyjma spojů, které si např. pamatoval (tratě domovské stanice, za kterou jezdil), tzn., když např. ve Starém Šachově (neobsazená stanice / pokladna), kde nastoupil cestující bez lístku, a potřeboval lístek do Břeclavi, tak průvodčí musel dohledat všechny spoje, sečíst kilometry z jízdního řádu a dle tarifu vypsat tzv. blokovou jízdenku. Někdy se při těch přestupech z motoru do motoru stalo, že se ten vlak rozjel a průvodčí zůstal na peronu, jako se to stalo v létě 94 i mě v Dubičné u Úštěka za ranního kuropění...

Blokové jízdenky se pak dělily ještě na zjednodušené, tzv. trhačky a ty veliké bloky, které sloužili pro vypsání jízdenky od určité částky. Na středně dlouhou trať bylo však klidně možné utrhnout dvě trhačky v určité hodnotě a cestující pak na ně dojel do cíle také. U těch blokových jízdenek, to byla někdy vysoká matematika… teoreticky se rychle prakticky vloudila chyba, ale vše bylo na papírku, vypsáno perem a tak se to moc neřešilo. Tento systém přetrvával ještě v celé první polovině devadesátek.

Jízdní řád společně s další výbavou průvodčího pak činily stálou výbavu každého průvodčího. Na vlak průvodčí poté zpravidla nastupoval se dvěma zavazadly, malou kabelkou, právě na ten jízdní řád, průštipky, jízdenky a baterkou. Na velké brašně měl pak zavěšeny také tzv. konce – koncová světla pro případ rozpojení vlaku a nutnosti jeho označení odrazkami vzadu. Ty vlaky se prostě v některých stanicích rozpojovaly a pak cestovali každý jeden sám. 2 vagony např. pokračovali v původní trase a jeden se odpojil a nechal se stát či se připojil k jinému vlaku.

Ve 13ti denním turnusu měl i tento úkon své místo a jednalo se o nějakou pravidelnost. Součásti toho připojení bylo, i nasadit si čepici (aby se průvodčí nepraštil do hlavy o nárazníky) a zaháknout ten velký hák a spojit či rozpojit vzduchové hadice. Tak pravil průvodčí-vlakvedoucí Dufek…