Na okraji města Zákupy, v malebné krajině nedaleko České Lípy, se ukrývá místo s podmanivým jménem – K Podzimu. Už samotný název evokuje klid, pomalé plynutí času a vzpomínku na věci, které se nevytrácejí, i když se svět mění.
K Podzimu není jen část města – je to tichý kout, kde se podzim jakoby usídlil natrvalo. Staré stromy šumí v barvách mědi a zlata, vzduch voní po zemi a listí, a mezi domky a zahrádkami se prochází vzpomínky. Tady je čas laskavý a tichý – a přesto plný příběhů.
Zákupy samy mají hluboké historické kořeny – kdysi město s významným zámkem, místem pobytu císaře Ferdinanda V. po jeho abdikaci. Ale i malé části jako K Podzimu nesou ve svém jméně a podobě paměť obyčejných lidí – sedláků, řemeslníků, žen u pece a dětí, které běhaly po prašných cestách.
Za první republiky tu žily české i německé rodiny. Po válce se obec proměnila, mnohé se ztratilo, ale atmosféra zůstala. Dnes je K Podzimu útočištěm pro ty, kteří hledají klid, blízkost přírody a spojení s minulostí, která se nevypráví učebnicemi, ale šeptá větrem v korunách stromů.
Tiché zahrádky, staré dvorky, neokázalé domky s květinami za okny – to všechno je K Podzimu. Místo, které si možná ani neuvědomíte na první pohled, ale které vás chytí za srdce, když mu dopřejete chvíli.
Dort, wo d’Wälder langsam niedergehn und d’Felder g’schmeidig liegn, liegt a kleines, fast vergess’nes Eckerl – man nennt’s „Zu Herbst’n“, heutzutag’n a Teil von Reichstadt, heut offiziell Zákupy, net weit von Böhmisch Leipa.
Der Name „Zu Herbst’n“ klingt scho wie a alte Liad. Do is immer a bissl Spätjahr in d’Luft – sunstigs Licht, bunt’s Laab, a kühler Wind, der an d’Vergang’nheit rührt. A Ort, wos die Zeit net gar so schnell laaft.
Fria, vor’m großen Krieg, warn do Leut, die deutsch g’redd hab’n – Bauersleit, Gärtner, Schuster, Mägde. Tschechen und Deutsche ham nebnan g’lebt, g’arbeitet, und z’samm g’feiert, vor allem wenn Kirta war. In der Kirch in Reichstadt is ma g’gangen mit G’wand und G’wissen.
Die Kinder warn auf’m Hof, ham Gummihupferl g’spielt oder hoamlich Äpfel g’klaut bei Nachbars. Und im Herbst, do war’s wie a Zauber: D’Luft hat g’riecht nach Rauch, nach Most und feuchtem Erdreich. Bei „Zu Herbst’n“ hat ma g’wusst: jetzt kummt die ruhige Zeit.
Nach Fünfundvierzig is vieles word’n, wie’s net mehr war. Häuser warn leer, die Namen an de Glock’n warn andre. A Stille is einkehrt – a scharfe, traurige Stille. Und doch: d’Seel vom Ort is gebliebn.
Heut, wenn ma durch „Zu Herbst’n“ geht, hört ma’s vielleicht: a Tür, die alt is und knarzt. A Zaun, der no von der Hand vom Großvater stammt. Und vielleicht a Blick, den ma g’spürt, net sieht – von jemand’n, der do einst g’lebt hat.
„Zu Herbst’n“ is mehr als a Platz – es is a Stück Herz, a letzte Seiten im Familienbichl, a G’fühl. Für all die, die no wossen, wia’s war, und für die, die’s net vergessen woin.
