Varnsdorf: Náměstí Edvarda Beneše mezi kostelem, autobusy a ztracenou pamětí

Varnsdorf, město na samotném severu republiky, se dnes může zdát jako ospalý kout na hranici s Německem. Ale kdo se tu chvíli zdrží – třeba u kostela nebo na autobusovém nádraží, brzy narazí na Náměstí Edvarda Beneše. Působí nenápadně. Několik laviček, pár lip, dlažba, co pamatuje lepší časy. Ale jméno, které nese, evokuje minulost, jež dodnes budí emoce.

Náměstí jménem po „likvidátorovi Němců“

Připomínka Edvarda Beneše, prezidenta, pod jehož dekretovou politikou proběhlo poválečné vysídlení více než 2,5 milionu sudetských Němců, tu působí až provokativně – alespoň v očích těch, kteří si historii regionu pamatují jinak než jen z učebnic. Benešovy dekrety nejsou jen právní nástroje. V tomto kraji jsou to příběhy, které se šeptaly po generace. O opuštěných domech. O sousedech, kteří zmizeli. O tichu, které po nich zůstalo.

Ironií dějin tak je, že právě v centru bývalého německého Warnsdorfu, jehož většinu obyvatel tvořili do roku 1945 Němci, nese centrální prostranství jméno muže, jehož podpis je neoddělitelně spojen s jejich vyhnáním.

Kostel, nádraží a němčina v paměti

Jen pár kroků od náměstí stojí kostel sv. Petra a Pavla, kdysi duchovní srdce německé obce. A hned za ním autobusové nádraží, kde se mísí čeština, němčina a polština – jazyková realita příhraničí. Ti, kdo se zde zastaví, často vůbec netuší, že ulice, po kterých chodí, nesly kdysi jména jako Bahnhofstraße, Kirchplatz nebo Adolf-Hitler-Platz. Dnes už zůstaly jen ve starých mapách – a v paměti těch několika málo lidí, kteří vnímají změny nejen podle asfaltu, ale podle jazyků a jmen.

Nevyřčená minulost

Varnsdorf je tak učebnicí vytěsněné historie. Městem, kde se na každém rohu potkávají česká přítomnost a sudetoněmecká minulost, často v napjatém tichu. Náměstí Edvarda Beneše je pak jakousi mramorovou tečkou za jedním velkým stěhováním národů, z níž se nikdy pořádně nestalo uzavřené téma.