Letní noc roku 2022. Teplý vzduch voní po řece, tráva podél kolejí šustí ve větru a mezi Ústím nad Labem hl.n. a Střekovem se líně převaluje tma. Starý vlak, v posledním večerním spoji, klouže po kolejích podél Labe. Město za oknem svítí tlumenými barvami, okenní skla se lesknou od pouličních lamp a řeky, která běží vedle trati jako stříbrný stín.
Z jedné strany vysoká skála s temným obrysem hradu Střekov, z druhé tiché přístaviště, kde občas cinkne řetěz u zakotvené lodi. Koleje duní, ale ne rušivě – jejich rytmus je jako tlukot srdce letní noci.
Jízda vlakem mezi těmito dvěma nádražími je krátká, ale plná poetiky. Mosty, voda, prázdné perony, v dálce blikající semafory – vše působí, jako by se zastavil čas. Je to malý úsek železniční tratě, který má ale v sobě kouzlo, zvlášť když jedeš s někým, komu můžeš v tichu podržet ruku.
