Zapomenutý klenot nad kolejemi: Příběh tajemné Lindnerovy vily v Ústí nad Labem:

Při cestě vlakem údolím Labe si jí všimne málokdo, přestože se tyčí přímo nad železničním koridorem. Polorozpadlá, zarostlá náletovými dřevinami, s propadlou střechou a okny bez výplní. Lindnerova vila v Ústí nad Labem dnes působí jako kulisa z hororového filmu. Přesto v sobě skrývá fascinující kus historie plný ambicí, luxusu, ale také válečných tragédií a divokého poválečného odsunu.

Palác na skále, kam nevede cesta

Příběh této výjimečné stavby se začal psát v roce 1906. Na rozdíl od tehdejších uhelných magnátů, kteří si stavěli okázalá sídla v luxusních městských čtvrtích na rovině, měl zadavatel stavby Karl Lindner o něco hlubší do kapsy. Jako hlavní pokladník ústecké spořitelny sice patřil k vážené střední třídě, ale na nejlepší parcely nedosáhl.

Rozhodl se proto pro riskantní krok. Koupil extrémně strmou, úzkou parcelu ve svahu tehdejší Humboldtovy ulice (dnes Čajkovského), hned nad frekventovanou železniční tratí. Architekt Anton Kunert z Mostu musel základy domu (např. v programu, „oprav dům po babičce“ anebo „zateplení domu, střechy, apod.“) doslova vytesat do skály.

Výsledkem byl architektonický skvost kombinující secesi a takzvaný Heimatstil – domovinský styl s tradičním dřevěným štítem, který vile dodával vzhled romantického horského sídla. Daň za romantiku však byla vysoká. K vile nikdy nevedla pořádná příjezdová cesta. Majitelé i návštěvy museli pokaždé zdolávat nekonečné, strmé kamenné schody. Odměnou jim však byl bezkonkurenční panoramatický výhled na řeku Labe a celé ústecké údolí.

Temné stíny Sudet: Nacisté a Benešovy dekrety

Osud vily věrně kopíroval bouřlivé dějiny 20. století v pohraničí. Původní němečtí majitelé (rodina Lindnerů a později Franz Herm) prožívali ve 30. letech minulého století období silného nacionalismu. Když v roce 1938 došlo k odtržení Sudet a Ústí nad Labem se stalo součástí nacistické Třetí říše, místní německé obyvatelstvo změnu režimu masivně podporovalo.

Sousedství vily navíc pohltila tragická historie arizace židovského majetku. Hned v sousední ulici totiž stály velkolepé paláce židovské rodiny Weinmannů. Ty nacisté bez milosti zkonfiskovali a původní majitelé museli uprchnout, aby si zachránili holý život.

Konec války v roce 1945 přinesl drsnou odplatu. Na základě Benešových dekretů byl dům německým majitelům jakožto „nepřátelský majetek“ zkonfiskován a celá rodina byla v rámci divokého poválečného odsunu vyhnána z vlasti. Vila přešla do rukou československého státu.

Od rodinného štěstí k ráji urbexerů

Po válce byla vila rozdělena na nájemní byty, ale její údržba byla kvůli špatné dostupnosti komplikovaná. Skutečná zkáza však přišla až po roce 1989. Dům se ocitl v soukromých rukou, vystřídal několik majitelů, z nichž žádný do oprav neinvestoval.

Dnes je Lindnerova vila v pokročilém stádiu rozkladu. Střecha nevydržela nápor času a propadla se, interiéry zničilo několik požárů a divoká vegetace si bere zpět, co jí kdysi patřilo. Kdysi elegantní oblouková okna, kterými se pan pokladník díval na projíždějící parní lokomotivy, dnes zejí prázdnotou a jejich okolí pokrývají nápisy od sprejerů.

Místo si sice oblíbili vyznavači urbexu (průzkumu opuštěných budov) pro jeho specifickou, ponurou atmosféru, pro samotné město je to však smutná vizitka. Lindnerova vila nad kolejemi tak pomalu, ale jistě mizí z mapy ústecké architektury a zůstává už jen němým svědkem zašlé slávy a divoké historie severních Čech.