🌧️ Padesát marek

Déšť padal těžce, pomalu, jako by se i nebe unavilo z vlastního smutku. Ulice v Dubí byly tiché, jen světla z oken penzionů se lámala o mokrou dlažbu. V jednom z těch domů, kde čas páchl levným vínem a cigaretovým kouřem, seděla dívka. Měla tmavé oči, které se na první pohled zdály klidné, ale v jejich hloubce se hýbalo něco, co neuměla pojmenovat – možná stesk, možná vzdor.

Přišel jen na chvíli, původně jen „na službu“, jak se tomu tady říká. V kapse měl padesát marek, v hlavě prázdno po dalším pracovním týdnu v továrně. Ale když se jejich pohledy střetly, stalo se něco, co v takových místech nepatří – ticho, které bylo upřímnější než jakékoli slovo. Místo obchodu vznikl rozhovor. Místo dohody – dotek, který neznamenal nákup, ale návrat.

🕯️ Mluvili o snech, které si už dávno zakázali. Ona o škole, kterou musela opustit. On o ženě, kterou ztratil. A v tom krátkém, zvláštním prostoru, kde se jiní míjejí bez paměti, se rodila něha z nepravděpodobnosti. Když odešel, nechal na stole peníze – ne z povinnosti, ale ze studu. A ona je nechala ležet. „Tohle nebylo za nic,“ řekla tiše, „tohle bylo jen tak.“

🌙 Na světě jsou místa, kde se láska nehodí. Ale právě tam se občas narodí nejčistěji – z popela, z beznaděje, z deště. A tak, v zapomenutém městě u hranic, se z padesáti marek stala vzpomínka, která voněla jako vykoupení.