Teprve když se mi ozvala rodina pana doktora, rozhodl jsem se tuto skicu dokončit, dá-li se vůbec říci, že lze skicu o člověku jeho kvalit nějak dokončit…

Pana doktora jsem poznal jako mladý jinoch na sklonku 90. let. To ještě spolupracoval s „věhlasným centrem“ celostní medicíny, které – jak mi sám kdysi řekl – z etických důvodů opustil.

Byl člověk přeskromný a slovo „etika“ jistě nepoužil, pronesl jen cosi v tom smyslu, že s „některými praktikami nemohl souhlasit, a proto odešel“.

Pana doktora Šabata jsem poznal v jeho největší profesní formě. Byl to pediatr, který se ve své alternativní (přesněji řečeno spíše paralelní) ordinaci ujal úkolu navýsost odpovědného. Pomáhal dětským i dospělým pacientům s problémy, které jinde řešit neuměli.

Slovo „alternativní“ zde používám pro lepší porozumění, ale s ohledem na to, jaké konotace tento pojem ve vztahu ke konvenční medicíně nabývá, mi přijde poněkud zavádějící.

O té druhé z řečených medicín hovořit nebudu – nezaslouží si to ve vztahu k potížím, které pan doktor řešil. Není to účelem tohoto článku, a proto nemám zájem ji hodnotit.

Pan doktor byl člověk s obrovským smyslem pro humor. Měl mimořádný vhled do problémů spojených s boreliózou, který opravdu neměl obdoby.

Pana doktora Šabata jsem měl tu čest poznat nejprve jako pacient a později i jako člověk, který obýval prostory jednoho strašnického bytu, kde on působil, v době, kdy tam zrovna nebyl.

Zprvu, od roku cca 2005–2006, jezdil se svou asistentkou za pacienty do Prahy každé úterý odpoledne. Později jednou za čtrnáct dní, a to na celý den – od dopoledních hodin zhruba kolem desáté až do večera.

Když měli pacientů více (tuším až 27 za jediný den), říkali tomu „Košice“. Zasvěcení vědí.

S panem doktorem jsem měl tu čest hovořit jako pacient už někdy od roku 1998–1999 až do roku 2013, než v únoru 2014 bohužel zemřel. A také jako „spolubydlící“ ve strašnickém bytě v letech 2006–2009. Bylo to celkem tři a půl roku, kdy jsme se vídali pravidelně každý týden a já měl možnost s ním vždy chvíli pohovořit i o jiných věcech než o zdraví.

To on dělal velmi rád – byl člověk se širokým rozhledem a rád si s lidmi povídal. Měl tu úžasnou vlastnost, že jste mu už po pár okamžicích, kdy jste u něj seděli jako pacient, řekli i to, co jste sami nechtěli. Nutno podotknout, že toho samozřejmě nikdy nezneužil.

Takové jsou mé vzpomínky na pana doktora Šabata.

Pan doktor Šabat pocházel z Podkrkonoší a vystudoval medicínu. Pracoval jako dětský lékař a měl i svou ordinaci pro standardně vedené dětské pacienty.

Protože sám trpěl chronickou boreliózou, později sestavil postupy a metody, které mu umožnily tyto potíže zvládat nejen u sebe, ale i u druhých.

Byl neskutečně obětavým člověkem. Mám za to, že se snad ani nezastavil. Podle mně dostupných informací pracoval pro své pacienty šest až sedm dní v týdnu a bohužel už zřejmě neměl čas na jakékoliv písemné záznamy či paměti, které by mohly spatřit světlo světa.

Pokud takové záznamy existují, nevím o nich