Jedná se o staré jízdní řády, nebo resp. starý systém. Dnešní „mládež“ by v tom zřejmě asi už moc neuměla hledat. Tyto jízdní řádou byly paralelou papírových jízdních řádů, které měl v povinné výbavě i každý průvodčí.
Tyto válce je však měly vyskládané nad sebou namísto po listech řazených jednotlivých stran v daném knižním jízdním řádu. Ty knižni, co s sebou pak nosil průvodčí, byly pak jediným spolehlivým zdrojem informací, které mohl podávat cestujícím. Samozřejmě vyjma spojů, které si např. pamatoval (tratě domovské stanice, za kterou jezdil), tzn., když např. ve Starém Šachově (neobsazená stanice / pokladna), kde nastoupil cestující bez lístku, a potřeboval lístek do Břeclavi, tak průvodčí musel dohledat všechny spoje, sečíst kilometry z jízdního řádu a dle tarifu vypsat blokovou jízdenku.
Blokové jízdenky se pak dělily ještě na zjednodušené, tzv. trhačky a ty veliké bloky, které sloužili pro vypsání jízdenky od určité částky. Na středně dlouhou trať bylo však klidně možné utrhnout dvě trhačky v určité hodnotě a cestující pak na ně dojel do cíle také.
Jízdní řád společně s další výbavou průvodčího pak činily stálou výbavu každého průvodčího. Na vlak průvodčí pak zpravidla nastupoval se dvěma zavazadly, malou kabelkou právě na jízdní řád, průštipky, jízdenky a baterkou. Na velké brašně měl pak zavěšeny také tzv. konce – koncová světla pro případ rozpojení vlaku a nutnosti jeho označení odrazkami vzadu.
