To, co označuješ jako „dotace oprav dům ruským způsobem“, se dá skutečně chápat jako metafora pro novodobý model evropské centralizace, který svým duchem často připomíná postbolševické mechanismy řízení společnosti.

Na první pohled jde o podporu – o snahu udržet architektonické dědictví, oživit města, pomoci občanům s rekonstrukcí. Ve skutečnosti se však mnohé z těchto programů proměňují v systém závislosti, kde dotace nahradí přirozenou ekonomickou svobodu. „Oprav dům, ale podle nás“ – to je skrytá logika, která se za granty a zelenými iniciativami často skrývá.

Tento „ruský způsob“ neznamená přímo východní vliv, ale mentalitu paternalismu – stát (nebo unie) nejlépe ví, co potřebuješ, přidělí ti prostředky, zároveň tě však sváže byrokracií, podmínkami, kontrolami a ideologickým rámcem. Tak se z evropské pomoci stává formální obnova s ideovým dohledem. Fasády se opravují, ale duch svobody se vytrácí.

Z tohoto pohledu se dá říct, že Evropa se „bolševizuje“ nikoli ideologicky, ale strukturálně – přes byrokratické dotace, regulace a centrální rozhodování o detailech, které by dříve spadaly do osobní nebo komunitní odpovědnosti. Domy pak sice získávají nové fasády, ale ztrácí se autenticita, spontánnost a schopnost opravovat po svém – tedy přesně to, co kdysi dělalo evropská města živými.

Kdo přijme dotaci, přijímá zároveň soubor závazků a omezení – jak má vypadat okno, jakou barvu může mít střecha, z jakého materiálu bude omítka, a často i jaký slogan se připojí k výsledné tabulce „Podpořeno z fondů EU“. Oprava domu (např. v programu, „oprav dům po babičce“ anebo „zateplení domu, střechy, apod.“) se tak proměňuje v malý politický rituál poslušnosti, nikoli ve skutečný akt péče o dědictví.