Venezia – úplně neznámá: tam, kde končí pohled turistů

Benátky jsou město, které si většina návštěvníků spojuje s přeplněným náměstím sv. Marka, gondolami na Canal Grande a nekonečnými frontami na vchod do Baziliky. Ale existuje jiná Venezia – tichá, pokorná, všední. Stačí sejít o dvě uličky dál od hlavních proudů a najednou se město promění. Ne v historický skanzen, ale v opravdové místo k životu.

V těchto částech – Castello, Cannaregio nebo Giudecca – najdete domy, kde za okenicemi skutečně někdo bydlí. Prádlo visí přes kanály, děti hrají fotbal mezi omšelými zdmi a staří pánové sledují z laviček pomalu se sunoucí lodě zásobování. Kanály zde nejsou určené pro gondoly s foťáky, ale pro popeláře, zedníky a pošťáky. Voda tu slouží jako ulice, ne jako divadelní kulisa.

Právě tyto boční kanály a postranní čtvrti jsou nejautentičtějším výrazem města. Jejich pomalý rytmus, nedokonalost a patina každodennosti vás pohltí jinak než slavné památky. V jedné chvíli slyšíte zvuk motoru malé loďky s poštou, v druhé zase šplouchání vody o dřevěné molíčko, kde si někdo odkládá nákup. Tohle je ta opravdová Venezia – ne pro pohlednice, ale pro život.

Vydejte se příště bez mapy. Zabočte do úzké uličky, která nikam nevede. Až tam – mezi květináči, zataženými žaluziemi a schody končícími ve vodě – najdete to, co turistické brožury vynechávají. Skutečné Benátky. Tiché, pomalé, dojemně obyčejné.