Vznik a podoba pevnosti

Zrod terezínské pevnosti se začal psát 10. ledna 1780, kdy polní zbrojmistr Karel Pellegrini informoval pražské Zemské ženijní ředitelství o rozhodnutí císaře Josefa II. vybudovat strategický fortifikační komplex. Reagoval tím na přetrvávající pruské nebezpečí v prostoru mezi obcemi Německé Kopisty a Travčice na řece Ohři. Budoucí město dostalo jméno na počest panovnice Marie Terezie. Již v létě téhož roku odstartovaly rozsáhlé terénní úpravy spojené s regulací vodního toku a 10. října 1780 položil sám Josef II. základní kámen.

Během jedenácti let vyrostla pod taktovkou francouzské inženýrské školy v Meziéres nejmodernější pevnostní soustava 18. století. Na celkové ploše 398 hektarů se rozkládal komplex tvořený hlavní pevností, malou pevností a dvojicí retranchementů (horním a dolním) situovaných mezi Novou a Starou Ohří.

Architektonická struktura a obranný systém

Vnitřní linii hlavní pevnosti tvořil pravidelný osmiúhelník doplněný osmi pětibokými bastiony a stejným počtem spojovacích kurtin. Celý perimetr obklopoval mohutný hlavní příkop, který ukrýval prvky střední obrany – kleště, raveliny a kontrgardy. Díky systému stavidel bylo možné příkop kompletně či částečně zaplavit vodou. Vnější obranný kruh sestával z kryté cesty tvořené zemním náspem podél kontreskarpy (vnější stěny příkopu), lunet chránících shromaždiště XXVII až XXXVI a rozlehlých záplavových kotlin. Místa bez přirozené vodní ochrany protkávala hustá síť podzemních naslouchacích a minových chodeb, jež vybíhaly z hlavní galerie kolmo ven až do vzdálenosti 80 metrů.

Malá pevnost měla podobu nepravidelného čtyřboku se čtyřmi bastiony. Její vnitřní val chránily na jihu kleště a předsunutý ravelin s dělostřeleckými pozicemi, zatímco vnější val střežila krytá cesta s příčnými traverzami. Směrem do předpolí kotliny směřoval šíp vybudovaný v ose Bastionu II.

Nejmenší míru opevnění vykazovaly horní a dolní retrachementy, které tvořily převážně hliněné valy s vodním příkopem opatřeným zvenčí 2,6 metru vysokou zdí. Prostor sloužil výhradně jako vojenský tábor pro případ válečných tažení s možností zaplavení vodou. Jednotlivé části pevnosti propojovalo šest bran opatřených padacími mosty.

Posádka, zásobování a městský rozvoj

V mírových časech měla terezínská posádka čítat 5 655 mužů, přičemž za války se toto číslo mohlo zdvojnásobit. Pro uskladnění munice sloužilo 153 pracháren s celkovou kapacitou až 1 420 tun střelného prachu. Potravinové zázemí zajišťovala pekařina a sklad v Kavalíru II, k dispozici byly také rozsáhlé zásoby krmiva pro 6 500 koní. Celý logistický systém dokázal uživit posádku spolu s šedesátitisícovou polní armádou po dobu tří a půl měsíce.

Statut svobodného královského města obdržel Terezín císařským výnosem v roce 1782. Vojenská správa sem stáhla civilní řemeslníky nezbytné pro údržbu pevnosti, avšak samostatná civilní samospráva vznikla až roku 1830. Výstavba města se řídila přísným urbanistickým plánem se šachovnicovou strukturou ulic a centrálním náměstím s kostelem Vzkříšení Páně. Z taktických důvodů platila přísná výšková regulace zástavby – domy nesměly přesáhnout výšku 14 metrů (maximálně jedno až dvě patra) a jejich přízemí disponovala masívními půlkruhovými klenbami. Díky tomu byla z vnějšku viditelná pouze střešní panoráma s dominantní kostelní věží.

Historické milníky a válečný ústup

Pevnost nakonec nikdy neplnila svůj bojový účel v ostrém obléhání. Vypuknutí francouzské revoluce odsunulo spory mezi Rakouskem a Pruskem do pozadí, ačkoliv kvůli hrozbě z Francie zůstávalo opevnění v pohotovosti. K Terezínu však vojska Napoleona nedorazila. Po revolučních letech 1848–1849 sice napětí mezi Vídní a Berlínem opět eskalovalo a vyvrcholilo prusko-rakouskou válkou v roce 1866, pruská armáda však Terezín pouze obešla a v okolí proběhly jen drobné potyčky.

Po uzavření dvojspolkové dohody mezi Německem a Rakouskem ztratil Terezín svůj strategický význam a císařským výnosem byla jeho pevnostní funkce v roce 1888 definitivně zrušena. Již od poloviny 19. století však kasematy sloužily jako obávaná věznice pro politické vězně a revolucionáře – svůj život zde ukončil například sarajevský atentátník Gavrilo Princip. Na podzim roku 1918 sem byli internováni účastníci rumburské vzpoury, které svobodu přinesly až říjnové události.

Temná kapitola dvacátého století

Zásadní zlom v novodobých dějinách nastal 10. června 1940, kdy Malou pevnost převzalo pražské gesto k vybudování policejní věznice. První vězni dorazili hned následující den, aby se podíleli na rozšiřování objektu. V říjnu 1941 se Terezín stal navíc centrem pro zřízení židovského ghetta. Zpřísňující se podmínky a rostoucí kapacity si v létě 1942 vynutilo vystěhování zbývajících českých civilistů. Město se proměnilo v tranzitní stanici na cestě do vyhlazovacích táborů, kterou do konce okupace prošlo zhruba 160 000 lidí, z toho 33 000 v Malé pevnosti.

Konečné osvobození přinesla v noci z 8. na 9. května 1945 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Rybalka při svém postupu na Prahu.

Stručný slovník pevnostních pojmů

• Bastion: Hlavní pětiúhelníkový obranný prvek v místech lomu obvodu pevnosti.
• Dvoukaponiera (zemní kufr): Bezpečná krytá stavba v příkopu sloužící k obraně.
• Galerie: Zastřešená klenutá chodba v tělese pevnostních prvků.
• Kavalír: Autonomní čtyřboká hradba umístěná uvnitř bastionu.
• Kleště: Nízká hradba v příkopu ve tvaru tupého úhlu, která chrání kurtinu před přímou palbou.
• Kontrgarda: Předsunutá hradba chránící čelo bastionu.
• Kontreskarpa: Vnější opěrná stěna příkopu.
• Kurtina: Rovná spojovací hradba mezi dvěma bastiony.
• Mina a odposlouchávací chodba: Podzemní štoly určené k podminování nepřátelských pozic, resp. ke sledování jeho kopání.
• Ravelin: Samostatná pevnůstka (tří- až pětiboká) předsunutá před kleště.
• Reduit: Vnitřní menší pevnůstka uvnitř ravelinu.
• Retranchement: Vyvýšená nadstavba v tyči bastionu či ravelinu.
• Traverza: Příčný ochranný val na kryté cestě.