Zubrnice, dotace 140.000 Kč, MNV – ti lidé tam stále jsou… i ti úředníci, jejich potomci. Kolektivní vina, kolektivní máslo na hlavě.





Zubrnice, hřbitov a socialistická „dotace“ na vymazání paměti
V malé severočeské obci Zubrnice se stále zrcadlí jedna z nejtemnějších kapitol českých poválečných dějin – likvidace paměti po německých obyvatelích, kteří zde žili po staletí. Nejviditelnějším důkazem je místní hřbitov, který kdysi patřil ke kulturnímu i duchovnímu dědictví obce. Dnes je však symbolem vykořenění, zapomnění – a záměrného ničení.









Ne obnova, ale destrukce – za peníze státu
V 70. letech 20. století, v době konsolidovaného socialismu, byla ze státního rozpočtu poskytnuta dotace ve výši 140.000 Kčs, která měla oficiálně sloužit k „revitalizaci prostoru“. Ve skutečnosti šlo o zástěrku pro likvidaci hřbitova německého obyvatelstva – jeho náhrobků, zdiva, hřbitovní architektury i jakékoli historické identity, která připomínala předválečnou přítomnost sudetských Němců.
Zbourané náhrobky, odvezený kámen, rozrytá půda – to vše bylo součástí úředně schválené činnosti, pod dohledem tehdejších struktur MNV (Místního národního výboru). Tito úředníci se po roce 1945 stali nástrojem nové moci a aktivně se podíleli na „odnárodnění“ veřejného prostoru. A mnozí z jejich potomků v Zubrnicích žijí dodnes.
Hřbitov jako místo ticha, bolesti a viny
Dnes hřbitov téměř neexistuje. Přesto duch místa nezmizel. Tam, kde stály kříže a jména, je prázdno. Ale historie nemizí s kamenem – zůstává v krajině, v podvědomí obce, ve starých mapách i v paměti těch, kteří vědí.
Zubrnice se tak řadí mezi desítky obcí, kde byla paměť systematicky ničena za peníze režimu, a kde se dnes o těchto činech mlčí. Pojmenovat tyto události pravým jménem – likvidace hřbitova jako akt státem řízené kulturní genocidy – je prvním krokem k nápravě.

Zubrnice – hřbitov, který měl zmizet: Jak socialistická dotace zničila dějiny
Ve stínu Českého středohoří, v půvabné obci Zubrnice, se skrývá příběh, který v turistických průvodcích nenajdete. Nejde o skanzen, ani o zachovalou roubenku – ale o záměrně zničený hřbitov, jehož osud odráží širší poválečnou tragédii a snahu o vymazání stop po německém obyvatelstvu.
Hřbitov jako problém: socialistické řešení „paměti“
Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 se v Zubrnicích, stejně jako v mnoha jiných obcích, začal minulý svět měnit v tichou ruinu. Místní hřbitov, kdysi místo úcty, se stal „nežádoucím symbolem“ předválečné identity.
V 70. letech bylo rozhodnuto – oficiálně v rámci „úpravy veřejného prostoru“ – že hřbitov zanikne. Z prostředků státu byla obci přidělena dotace 140.000 Kčs. Ne na údržbu či pietní rekonstrukci, ale na likvidaci. Místní orgán MNV (Místní národní výbor) celou akci organizoval s administrativní pečlivostí, která by slušela spíše demoliční firmě než samosprávě obce.
Náhrobky jako stavební kámen
Jedním z nejvíce znepokojivých aspektů celé události bylo, že náhrobky byly po zbourání nabídnuty místním jako levný stavební materiál. Některé kusy skončily ve zídkách, sklepech či základech nových budov. Důstojnost mrtvých byla zcela setřena. Hroby byly rozryty, zbytky lidských ostatků neuctivě přemístěny nebo zlikvidovány.
Tato forma ekonomické recyklace paměti není ojedinělá – ale v Zubrnicích zůstala velmi konkrétní, hmatatelná a děsivě tichá.
Mlčení a přítomnost
Přestože od těchto událostí uběhly desítky let, paměť nebyla nikdy oficiálně obnovena. Místo je dnes zarostlé, beze jména, bez křížů, bez historie – ale ne beze svědků. Mnozí z těch, kdo rozhodnutí realizovali – nebo jejich potomci – v obci žijí dodnes. Jejich mlčení je součástí nepojmenované minulosti.





























Napsat komentář