Dotace na elektrokaravany jsou příkladem této tendence: projekt, který má působit moderně a „zeleně“, ale v praxi postrádá jak ekonomický, tak ekologický smysl. Elektromobilita v dálkovém a rekreačním segmentu, kde lidé cestují stovky kilometrů a často mimo hlavní infrastrukturu, je prostě v rozporu se samotnou podstatou karavaningu.






Klasický dieselový karavan, stejně jako nocleh v menších hotelech nebo penzionech, patří k osvědčenému evropskému stylu cestování – svobodnému, nezávislému, a přitom rozumnému. Tento způsob života vznikl z praxe, nikoli z politických tabulek. Umožňuje poznávat krajinu, zastavit, kde člověk chce, a fungovat mimo tlak předpisů.
Dotace na elektrokaravany naopak představují laboratorní konstrukci, která nepočítá s realitou: s omezeným dosahem, vysokou cenou, zátěží baterií, s nutností infrastruktury, která v horách, v menších obcích či na venkově prostě není. Přesto se takové projekty prosazují, protože splňují ideologickou formu – ne kvůli lidem, ale kvůli obrazu pokroku.
Ve skutečnosti by ekologické myšlení mělo vycházet z rovnováhy a úcty k tradici – ne z nahrazování funkčního něčeho, co se osvědčilo, zbrusu novým, dražším a méně praktickým systémem. Dieselový karavan, pokud je udržovaný a rozumně používaný, má menší ekologickou stopu než dotovaný elektroprototyp, který po deseti letech končí s vadnou baterií a nerecyklovatelným odpadem.
Tak se z „ekologie“ stává politická estetika – na oko zelená, uvnitř však umělá a centralizovaná. Skutečná svoboda pohybu je stále tam, kde se může člověk rozhodnout sám: nasednout do obytného auta, vyjet k horám, zaparkovat u řeky a mít svět i odpovědnost jen ve svých rukou.







Napsat komentář