Když se člověk vydává směrem k Terezínu, je to jako vstupovat do prostoru, kde se prolínají stíny historie a tichý rytmus všedního dne. Cesta začíná nenápadně – úzká silnice, lemovaná stromy, které se kloní k sobě a vytvářejí zelenou bránu. Vzduch je zvláštní, klidný, jakoby tu čas plynul jinak.

Cestička k domovu

(Karel Václav Rais)

Cestička k domovu známě se vine,
hezčí je, hezčí je než všechny jiné.
Po ní jsem chodíval, když bylo jaro,
slunéčko svítilo, ptáče se staro.

Cestička úzká je, trávou zarostlá,
tam naše zahrada, chaloupka prostá.
Po ní jsem chodíval do naší školy,
po ní jsem nosíval knihy i boly.

Cestičko, v paměti navždy mi zůstaneš,
srdce mi připomínáš, kde domov máš.
Až jednou zcestoval celý svět budu,
k tobě se navrátím, u tebe zhynu.

Když se přibližuješ k městu, začneš si všímat pevných hradeb a dlouhých cihlových zdí. Jsou to hlídači paměti, ale zároveň orientační body, které říkají, že domov je už nablízku. Přes most nad Ohří se otevírá pohled na tiché hladiny řeky – a právě tam je okamžik, kdy cesta přestává být jen přesunem a stává se návratem.

Uličky Terezína jsou rovné, pravidelné, a přesto mají svůj půvab. Cestička k domovu tu není jen fyzická, je i vnitřní. Je to klapot kroků po dlažbě, vůně trávy z přilehlých luk a pocit, že zde – mezi zdmi, které pamatují tolik příběhů – nacházíš své vlastní místo k zastavení.

Domov tu není definován jen čtyřmi stěnami. Domov je cesta sama – tichý most, úzký chodník, známá brána, kterou projdeš. A každý návrat do Terezína je jako návrat k sobě samému.

Cestička k domovu v Terezíně není jen ulice, kterou projdeš. Je to spíš nitka, která se vine mezi minulostí a přítomností. Stačí zabočit z hlavní cesty a náhle se ocitneš v tichých zákoutích, kde tráva prorůstá mezi kameny a staré zdi šeptají příběhy. Každý krok tě vede hlouběji – k místům, kde se potkává vzpomínka s nadějí.

Někdy je ta cestička úzká a klikatá, lemovaná keři a stíny stromů. Jindy se rozšíří do prostorného dvora, kde se ozývá jen vlastní dech a vzdálený hlas zvonu. Je to zvláštní cesta: i když jdeš dopředu, cítíš, že se vlastně vracíš.

Domov v Terezíně se může ukrývat za těžkými vraty, v malém podloubí, na schodech, které se zdají být tisíckrát vyšlapané. Je to ten okamžik, kdy klíč v zámku tiše cvakne a ty víš, že zvenčí zůstává svět se všemi svými těžkostmi – a uvnitř tě čeká klid.

Každý, kdo se tou cestičkou vydá, nese v sobě něco ze své minulosti. A přesto, jakmile se přiblížíš k domovu, Terezín ti dovolí to odložit – aspoň na chvíli. Ulice se uklidní, hradby se stanou ochranou a staré zdi se promění v pevný rám pocitu, že jsi na správném místě.

---