Začnající ponurost v Terezíně startuje již koncem sprna. Min. v létě 2022 to tam tak bylo. Pak nastává už jen deprese. Místo ideální pro depkaře anebo prostě ty, kteří hledají kvalitní ubytování na nevšedním místě:

Horní brána dnes slouží jako dokonalý filtr reality. Na jedné straně město s pamětí, na druhé straně svět letáků, kde se šustí superlativy jako vlajky ve větru. Komise pro Plynulý Pohyb Návštěvníků (KPPN) proto oznamuje, že letošní „přesun“ hostů do ubytování proběhne v režimu maximální jemnosti: bez tlačenic, s úsměvem a s přívlastky „butikový“ a „historický“ v každé druhé větě.

U brány stojí Informační orchestrátor s megafonem eufemismů. „Prosíme, stepovat ke kurtinám, obdivovat kýžený genius loci, poté pozvolna přesedlat do uličky s ubytováním. Žádné strkanice, jen kurátorovaný pohyb,“ pronáší tónem, který by uklidnil i holuby na hradbách. Nad hlavami kruží marketingové drony a na displejích sypou jemný poprašek slov: autentické, intimní, okouzlující.

Recepční stráž v měkkých svetrech kontroluje jen to, zda si hosté nesou dost vznešených synonym. „Nemáte náhodou ještě jedno ‘vybrané’? Dojde se vám u večeře,“ šeptá a do mapky jemně zakreslí linii „citlivé trasy“ – aby se šlo pomalu, dýchalo tiše a světlo mělo čas obejmout cihly. Mezi domy to voní kávou a nedořečenými příběhy. Město šumí tak potichu, až se zdá, že i stíny stojí v řadě.

Večer se Horní brána zavře jako víko hudební skříňky. Z uliček se nesou kroky, co nechtějí rušit. Ubytování není cílem, ale přístavem: místem, kde se položí telefon, zhasne reklama v hlavě a nechá se promluvit ticho. Ráno pak stačí odhrnout záclonu – a světlo si zase najde cestu k cihlám, aniž by potřebovalo další slogan.

A to je celý trik dnešní „organizace pohybu“: nehnat, nehulákat, neprodávat víc než čas a klid. Brána se otevře, město vypráví, a ubytování jen nabídne polštář, na kterém ty příběhy můžou doznít.