Polystyrenová doba: Teplice–Dubí a úpadek kulturního dědictví v zateplovací horečce
V okolí Teplic a Dubí, ale i napříč celou Českou republikou, jsme v posledních dvou dekádách svědky fenoménu, který by se dal trefně nazvat „polystyrenová doba“. Jde o období, kdy v rámci energetických úspor a dotačních programů (např. Zelená úsporám) dochází k hromadnému zateplování domů – často bez ohledu na historickou nebo estetickou hodnotu objektů. Výsledkem je, že fasády bohatě členěných a často cenných staveb jsou překryty vrstvou šedého nebo barevného polystyrenu a následnou omítkou, čímž zcela mizí jejich původní architektonický charakter.
Teplice a Dubí: Zmizelé detaily, zatřené ornamenty
Historická města Teplice a Dubí, proslulá lázeňskou historií a specifickým eklektickým a secesním urbanismem, nejsou výjimkou. Řada činžovních a vilových domů z přelomu 19. a 20. století, které dříve vynikaly štukovou výzdobou, římsami, bosáží a dalšími prvky, dnes působí jako nevýrazné plastové krabice s pastelovým nátěrem.
Namísto citlivých oprav a renovací se ve snaze o rychlé řešení problémů s vlhkostí nebo úniky tepla často volí univerzální polystyrenový „obal“. Ten sice krátkodobě sníží náklady na vytápění, ale z hlediska památkové hodnoty působí destruktivně. Řada domů ztratila své původní členění, plastické prvky byly zcela odstraněny, štuková výzdoba osekána nebo rovnou zalita omítkou.
Polystyren jako symptom kulturního úpadku?
Je samozřejmé, že energetická efektivita a zdravé bydlení jsou důležité. Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto praktické požadavky začnou uplatňovat necitlivě, bez rozlišení mezi architektonicky hodnotným objektem a běžným panelovým domem. Vzniká tak paradox – bojujeme za udržitelnost, ale zároveň ničíme neobnovitelné kulturní hodnoty. Polystyren zakrývá více než jen zdi – zakrývá paměť místa.
Alternativy existují – jen chybí odvaha a koncepce
Existují technologie a přístupy, jak zateplovat i památkově cenné objekty – např. vnitřní zateplení pomocí kapilárně aktivních desek, nebo replikace původních štuků na nových omítkách. Tyto varianty jsou ale dražší a často se do nich vlastníkům nechce, zejména pokud stát nenabízí cílené pobídky na citlivé renovace.
Závěr
Teplice a Dubí jsou ukázkovým příkladem toho, jak rychlá řešení v oblasti bydlení mohou vést ke ztrátě toho, co činilo města jedinečnými. Měli bychom si položit otázku, zda krátkodobý komfort stojí za dlouhodobý kulturní zánik. „Polystyrenová doba“ nám jednou může připadat jako tragikomická epizoda – jako kdyby někdo přetřel obrazy starých mistrů akrylátovou barvou, jen aby „nepůsobily tak staromódně“.
Další zdroje:
